Menu Zavřeno

Celý příběh

Gerhard Knop – kdo jsem a proč dělám to co dělám?

Narodil jsem se v roce 1970 v Karlových Varech, kde celý život bydlím a od roku 19(89)91 s výjimkou pár let i pracuji. Jak má dnešní práce souvisí s tím, co jsem prožil?

Od první třídy jsem byl zaměřený (řekněme možná i nadaný) na počty, fascinovala mě čísla… Díky skvělým učitelům panu Wolfovi a zejména paní Jednorožcové jsem se čísly mohl bavit přesto, že jsem nezvládl přijímací zkoušky do 5.třídy – první historické matematické v Karlových Varech…. Od té doby mám štěstí se učit a pracovat s převážně chytřejšími lidmi, než jsem já sám. Nuly a jedničky jsme se učili tuším v 6.třídě, a pak… asi druhák na gymplu…

Nebyl jsem extra studentský typ a tak jsem spíše blbnul venku a hrál fotbal a cokoliv jiného, od 14ti let zejména nohejbal… díky čemuž jsem se seznámil s neuvěřitelným množstvím lidí ve svém okolí. Paradox působení v prostředí matematicko-fyzikální třídy gymnázia (díky nadprůměrným spolužákům dnes vím mnoho, co jsem si myslel, že jsem se nestihl naučit) a sportovního či řekněme mírně “veksláckého” prostředí mi zřejmě dali poznat, že existují rozdílné kultury a názory, což se mi dnes hodně hodí 😊

Po gymnáziu v Karlových Varech jsem se rozhodl nejít na vysokou školu (ve třídě jsme byli jen tři…) což v kombinaci s odmítnutím “zařízené” práce mými rodiči vedlo k razantně rychlému osamostatnění a rychlé cestě na vojnu, těsně před revolucí. Samostatnost a vůle vyhrát pěstovaná v nás nohejbalovým prezidentem Vladimírem Hlavatým nás vedla v oddíle v Karlových Varech – Doubí (dnes SK LIAPOR WITTE Karlovy Vary) k tomu, že jsme dokázali z provinčního oddílu, založeného 1978, naplnit vizi našeho prezidenta – získávat tituly Mistrů ČR, ale mí spoluhráči i Mistra světa a Evropy, přestože v době, kdy tuto vizi el-prezidento oznámil ještě neexistovala ani Mezinárodní nohejbalová federace – my věřili, že to možné je – nechápu proč…. Že by to byl vizionář?

Díky samostatnosti jsem se dostal po vojně, strávené převážně nohejbalem a na cestách po republice s nohejbalem, do státní spořitelny, kde jsem měl štěstí na mnoho skvělých lidí, zejména však na JUDr. Vlastu Bernatzikovou, která mi zřejmě neokázale ukázala, kdo je to skromný lídr. Zároveň mi pozice v Karlových Varech dali prostor stoupat pozicemi napříč firmou od pokladny až do vedení krajské pobočky a to i díky stovkám hodin strávených s kolegy diskusemi o nových zákonech, způsobech finančních analýz či analýz podnikatelských záměrů – díky Josefe Ciglanský, díky Pavle Rauschere za školu ekonomiky, kterou jsem nikdy nevystudoval 😊.

Měl jsem štěstí na mnoho změn, restrukturalizací, nových zákonů, kde jsem si zřejmě osvojil flexibilitu a pocit, že vše je možné, i když to tak možná nebylo. Měl jsem štěstí na velkou fluktuaci v bankách, kde jsem průběžně poznával další chytré lidi (a často velmi charakterní, jako např. Miroslava Černého), ale i méně charakterní, což mi pomohlo poznat, “co má význam”.

Díky lokálním restrukturalizacím a změnám jsem se dostal (jakou náhodou nevím….) do centrály spořitelny v době transformace. A zde začal můj raketový růst poznávání, dělání chyb a jejich napravování, vnímání neuvěřitelného lídra Jacka Stacka, který zvedl hrdost zaměstnanců do nebes. Potkal jsem skvělé šéfy – Dušana Barana, Petra Hlaváčka, ale i mnoho kolegů, se kterými mi bylo ctí pracovat a učit se od nich (Tomáš Zatloukal, František Zádrapa, Libuše Růžičková a desítky dalších – vždy charakterní lidé). No a zároveň jsem opět získal mnoho kontaktů na lidi, kteří mě učili, diskutovali se mnou a dodnes mám tu čest se s mnohými setkávat a spolupracovat (Roman Šťáhlavský, Libor David, Roman Brestovanský a mnoho a mnoho dalších….).

Poznal jsem snad všechny podpůrné procesy, které ve všech firmách evidentně (ne)fungují stejně a pochopil přesah a komplexnost všech procesů (a jejich v zásadě jednoduchost, která také platí ve všech oborech).

Poznal jsem, že svět poradců a jejich vnímání, stejně jako vztahy centrála a pobočky nebo zahraniční centrála a lokální pobočky mají svá (ne)pravidla, kde to funguje skoro jako na vojně mazáctví – vždy má někdo pocit, že je chytřejší než “ta druhá skupina lidí”.

Po čtyřech letech jsem se dokázal vrátit pracovně zpět do Karlových Varů a má patnáctiletá praxe byla propojená mnoha procesy, změnami, motivacemi i demotivacemi, frustracemi i nadšením naprosto stejně vnímaným jako “ve velké spořitelně”. Stejná témata řešená se zahraniční centrálou, stejná témata řešená mezi “core business” (a neshoda na tom, co to je) a “ostatními co musí pomáhat” mi dala tolik zkušeností, že jsem snad ani netušil, že je zažiji. Díky všem možným vztahům z dětství, mládí, ale i ze všech spořitelen jsem měl podporu či povědomí o lidech, kteří umí to, co potřebujeme a to mi dávalo šanci řešit témata, která jsme prostě “neuměli”. Opětovně jsem se tedy potkal s mnoha kolegy z dřívějších období – Milanem Kohoutem, Alenou Šturmovou, Romanem Šťáhlavským a dalšími již zmíněnými osobami, stejně jako i s firmami Deloitte (Michal Brandejs, Pavel Viktora – dříve SAP ČR), Hay Group (Gabriela Němcová, Scott Marlow), což mi vždy zjednodušilo řešení problémů a hlavně i zrychlilo.

Jsem moc rád, že mnoho z mých předchozích obchodních partnerů nebo spolupracovníků je dnes našimi partnery/konzultanty nebo alespoň rádci na telefonu.

WITTE Nejdek pro mne byla škola života po základní škole ve spořitelně – milion změn, tisíce náborů, tisíce odchodů, krize 2008-2009, učení se věcí, které nikdo neuměl, entuziasmus lidí, víra v nekonečné možnosti a schopnosti i tam, kde jsme je neměli. Dala mi mnoho v manažerském životě – mohl jsem, stejně jako ve spořitelně, přihlížet a pomáhat tomu, že mnoho mladých nebo mladších kolegů rostlo až do nebes, přecházelo a bylo úspěšných jinde (Svatopluk Svatoš, Michal Toufar, Jaroslav Rejcha). Setkat se s Václavem Jeništou, třetím naprosto charakterním lídrem a lidskou autoritou a také třetím top vizionářem mého života bylo velkou odměnou za dřinu mnoha našich kolegů na cestě životem osobním i profesním. Tolik úspěšných (a vzdělaných) lidí v karlovarském regionu zřejmě nikdo nevychoval za dobu “porevoluční”.

No a WITTE je zároveň zásobárna kontaktů, odborností a zkušeností pro mou současnou podnikatelskou a lektorskou praxi.

Naprosto ojedinělý posun absolventa až po finančního ředitele v osobě Vladimíra Paška, odvaha a přerod mistra a vedoucího (a stavitele týmu) IT do pozice ombudsmana – Alexe Kozáka, lidský způsob řízení a spolupráce naprosto neatraktivního oboru správa majetku, bezpečnost práce, ekologie, odpady, požární ochrana – to vše v osobě TOP 1 osoby v Karlovarském regionu – Martina Hastíka (mj. koordinátora stavby továrny v ostrově pro téměř 1000 osob za 13 měsíců…).

Stavěli jsme nové týmy pro celoevropské využití (nákup s paní Zuzanou Žitňanskou, která si k nám na Západ Čech odskočila ze Slovenska, správa majetku s Martinem Hastíkem, Controlling s mnoha novými lidmi, personální s Ivanou Minaříkovou a Milanem Kohoutem, ve finální fázi s mnoha dalšími, ale z pohledu LSC důležitým Danielem Ripelem, IT programování, robotizace atp. s Alešem Blažkem…).

Vzdělávání jako jedna velká kapitola – ať už samostudium a sebevzdělávání v osobách téměř celého nového týmu controllingu – Barbora Štětinová, Klára Sedláčková, Lucie Málková, Zuzana Drbalová, ale i tvorba konceptů, certifikací, e-learningů za pomoci lidí z personálního – Tomáš Žák, ale i lidí z IT – Vladimír Löffler . Finální produkt – Learning Management Systém software LEYA “postavený” interními lidmi pod koordinací Tomáše Žáka.

No a konečně poslední fáze mého působení ve WITTE, to nejvíc z profesního života – poodkrytí tajů spolupráce, vlivu Důvěry na výsledky a firemní kulturu – to vše díky dnešním kolegům z firmy FC Czech Tomáši Kopeckému a zejména Lumírovi Šarmanovi , kteří nám dodali ta nejzajímavější školení našeho života – “7 návyků skutečně efektivních lidí”, “Důvěra”, “4 základní role leadershipu” a také moje mentální propojení controllera / analytika s provázáním na vedení lidí – “4 disciplíny realizace” – to byl zlom v životě hodně kolegů, to byl důvod, proč jsme zvládli fázi spoluředitelování s Ladislavem Kröblem a neuvěřitelné projekty let 2014-2017.

Někde zde jsme začali diskutovat i s Peterem Debnárem naše představy o rozvoji malých a středních firem a o rozvoji regionu, potenciálu sdílení znalostí, výměny zkušeností na úrovni lokálních i velkých komunit a našem společném zájmu toto vše podpořit na bázi firmy či sdružení… A tak vznikla firma Leadership Synergy Community s počáteční výpomocí Tomáše Komínka se startem firmy a neuvěřitelným entuziasmem kolegyně Moniky Gondášové.

A tak jsme v roce 2018 začali pracovat a využívat vůle našeho okolí předávat zkušenosti v rámci mnohdy volného času nebo na úkor jistoty zaměstnání v korporátní firmě (zejména Daniel Ripel).

A dnes? Po více než roce fungování “na část úvazku” a po skoro roce na “plný úvazek” mohu říci, že za námi je několik hezkých nastartovaných projektů (Reference, Klienti), ale i dokončených analýz a jedna příjemná konference, která nám napověděla, co má smysl otevírat v regionu a na co ještě není čas…